(1997, str. 86) tvrdí, že „kultury románské, asijské, Středního východu

a mnohé evropské uplatňují spíše více autoritářské modely výchovy založe–

né na patriarchálním principu společnosti, na rozdíl od zemí severoameric–

kých, angloamerických, skandinávských a mnohých ostrovních kultur, které

mají spíš tendenci k tomu být mírné a shovívavé“. 3. úroveň výchovy dětí je

forma vztahu mezi rodiči a dětmi (autoritářský výchovný styl vytváří v ro–

dině formální atmosféru respektu k pravidlům a pořádku, permisivní typ ro–

diny naopak zahrnuje spíše spontánní vztahy, atmosféru pečování o druhé

a zaměření na vyjadřování pocitů spíš než dodržování pravidel). 

Romano (1997) uvádí tři způsoby, jakými se rodiče vyrovnávají s odliš–

nostmi v pojetí výchovy potomků: 1. akceptace způsobů zavedených v zemi,

ve které se rodina usadila, 2. přijetí výchovného stylu jednoho z partnerů,

3. oba rodiče se chovají individuálně svým nejpřirozenějším způsobem.

Tato třetí cesta podle autora může u některých dětí způsobit zmatek a ne–

jistotu, u jiných dětí však může zvýšit adaptabilitu poskytováním širšího

kulturního zázemí a zkušeností s různými kódy chování. 

Mezi překážky a zároveň výzvy, které slouží jako potenciální zdroje vý–

voje interkulturního vztahu, patří samozřejmě množství každodenních té–

mat, zahrnujících stejné oblasti, kterým čelí i monokulturní páry. Autoři,

kteří se snažili vymezit hlavní úskalí pro tyto smíšené vztahy, uvádějí na

prvním místě rozdíly v hodnotách. Předpokládáme, že rozdílné hodnoty

kultur, ze kterých pocházejí dva lidé v intimním vztahu, stojí v pozadí od–

lišností na úrovni běžného života ­ ovlivňují preference v jídle a pití, prio–

rity kariéra kontra rodina, zacházení s časem, sexuální chování, trávení vol–

ného času, rozdělení rolí, zvládání nemoci, stresu a smrti či celkový postoj

k životu, morální přesvědčení a politické názory. 

Dalším problematickým bodem, který musíme zmínit, je „syndrom vy–

stěhovalce“ (z angličtiny expatriate). Jeden nebo oba partneři/manželé bu–

dou muset dříve či později čelit ztrátě původního domova a vyrovnávat se

s novým prostředím svého nového společného bydliště. Ten, který odchází

za svým partnerem do jeho domovské země, popřípadě do třetí země, kte–

rou si oba zvolili pro společný život, do velké míry obětuje vztahu kontakt

se svou původní rodinou, svou rodnou zemí, přáteli, obětuje částečně svůj

mateřský jazyk a někdy i původní profesi. Na „přistěhovalce“ je kladen vel–

ký tlak ve formě nutnosti vyrovnávat se s celou řadou často frustrujících od–

lišností od původní kultury (Romano, 1997) (blíže kapitola Prožívání kul–

turního šoku).

111